O knize: 2012 / Memoáry Vladimíra Fedoroviče Romanova jsou šťastným příkladem vzpomínek osobnosti „druhé řady“ státní elity Ruské říše na přelomu 19.–20. Autor se zdržuje patosu a polemiky příznačné pro vzpomínky významných státníků (S. Yu. Witte, V. N. Kokovtsova, P. N. Miljukova aj.) podrobně, věcně a ne bez literárního talentu popisuje události, jichž byl současníkem. a očitým svědkem tam byl téměř půl století, od roku 1874 do roku 1920, při studiu na gymnáziu a univerzitě v Kyjevě, sloužil v ústředních institucích ministerstva vnitra, odborech spojů a pozemkového hospodářství v Petrohradě, pracoval v Červeném kříži v první světové válce, pobyt na Ukrajině během občanské války před odchodem do emigrace. Čtenáři je předkládána celá galerie zástupců různých vrstev ruské společnosti – provinční šlechta, metropolitní byrokracie, veřejní činitelé. Memoáry V.F Romanova zároveň obsahují charakteristiky nejen nejvýznamnějších osobností, ale i těch málo známých, o kterých informace v memoárové literatuře chybí nebo téměř chybí. Rukopis memoárů, napsaný v exilu, přenesl autor do Ruského zahraničního historického archivu v Praze a po roce 1945 se dostal do Ústředního archivu Ruské federace (dnes Státní archiv Ruské federace). Text memoárů V. F. Romanova byl pro jejich nepřístupnost a nejasnost dosud badateli využíván jen málo a pro všechny zájemce o ruské dějiny nebyl nikdy publikován.